Těžko říct, co se honí hlavou v tuto chvíli plavci, který se rozhodl přeplavat několikakilometrový kanál. Zvlášť, když podmínky při skoku do vody byly tak příznivé.
Slunce pálí a voda příjemně chladí. Pobyt v ní je k nezaplacení. Když sestupoval do vody, neměl žádných pochyb. Pár hlav s rozlišným názorem by se našlo, ale nebral je v potaz. Přeci to dá, trénoval. Ví, že tahle voda je pro něj úplně nová, ale nepochybuje.
Mává k davu na pevnině. Pak se otáčí a za jasné záře slunce se vydává vpřed. Plave dlouho, svaly se mu stahují, zmírňuje tempo, odpočívá, ale nezastavuje. Slunce už ho nehřeje, ale pálí do zad. Snad by ho mohl zahalit mrak. Alespoň jeden mrak. Na pár minut. Hledá ho pohledem na nebi. Nic. Plave dál.
Křeč rozehnal, postupuje vpřed. Nemyslí, co je za ním. Nepřemýšlí, jak hluboký je oceán pod ním. Vidí jen budoucnost. Doplavu, dotknu se břehu. Čekají na mě. Fandí mi. Myšlenka hlubokého oceánu pod ním a širého kolem něj se ale plíží jak had, který si vyhlédl oběť. Tiše. Pomalu. Jistě.
Dalo se do deště. Konečně se schová to kůži trápící slunce. Pevnina v nedohlednu v žádné dálce, kam dohlédne. Had je blíž. Mračna teď bičují hladinu provazy deště. Kapky ho sráží pod hladinu oceánu. Jak ten je hluboký.
To nedá, to nemůže dát. Nemá s tím zkušenosti. Přestávají věřit. Odchází.
Slyší sykot.
Neztrácí víru. Ví, že na konci je malý domek, kde na něj čeká. Zrychluje, ale déšť ho zase sráží pod hladinu. To nemůže dát. Je už alespoň v půlce? Ne, na začátku! Před ním je obrovský kus cesty.
Vyčerpaný, ale všímá si před sebou pevniny. Je stále daleko, ale je vidět.
On se plíží.
Obzor je do červena a přes fialovou modrá až k černotě. Na kraji pevniny stojí malý domek.
Někdo v něm rozsvítil.
Na konci stojí malý domek
